K zamyšlení / Proč jezdit na trailovém hardtailu?

Jak to tady jde na tom hardtailu? Tak přesně tuhle otázku jsem během letošní návštěvy Rychlebských a Trutnovských stezek dostal hned několikrát. Mou, uznávám, možná až příliš nadšenou odpověď obvykle následovaly překvapené obličeje a více či méně skrývaná nedůvěra. A není se čemu divit, trailové hardtaily jsou v tuzemsku těžce nedoceněným zbožím. Než se zdlouhavě zabývat důvody, proč je tomu tak či onak, pokusím se vám alespoň částečně zprostředkovat, proč na hardtailu jezdím třeba právě já. 

Ještě než opravdu začneme, dovolte mi jednu osobní, ale velmi důležitou poznámku. Na trailovém hardtailu jednoduše jezdím proto, že na něm jezdit chci a vždycky jsem na něm jezdit chtěl. Pokud se lépe cítíte na celoodpruženém kole a nedovedete si ani náznakem představit, co by vám mohl hardtail v terénu přinést, s velkou pravděpodobností pro vás tohle kolo není a nikdy nebude tím pravým. I když za zkoušku rozhodně nic nedáte, předem důrazně upozorňují, že jízda na trailovém či dokonce enduro hardtailu skutečně není pro každého. Na druhou stranu, když už se pro hardtail nadchnete, zpravidla nejde jen o známost na jednu noc, ale o lásku na celý život.

Tohle je jiné kafe

Moderní celoodpružená kola jsou něco jako frappuccino nebo caffè latte. Pochutnáte si na nich, to bezesporu, čas od času si ale přesto rádi dopřejete opravdu silné espresso, takříkajíc na vybuzení smyslů. Nic složitého, nic překombinovaného, zkrátka pořádnou šlehu kofeinu rovnou do krevního řečiště. A stejné je to také s trailovými hardtaily. Jednoduchý rám s odpruženou vidlicí, zapletená kola vámi preferovaného rozměru, silné brzdy a pár převodů k tomu. Žádné zbytečnosti navíc a kupa jízdních zážitků kdykoliv na dosah ruky.

Abych se přiznal, výše zmíněné přirovnání není až tak úplně z mojí hlavy. Původně s ním přišel Darrin Seeds, šéfdesignér a konstruktér značky Transtition a shodou okolností hlavní aktér jednoho z mých nejoblíbenějších bikových videoklipů. Darrin v něm drtí přírodní stezky poblíž amerického Bellinghamu, a to jak jinak než za řídítky ocelového pevňáka s vyšší vidlicí vpředu. Přestože to jsou bezmála čtyři roky, co tohle video vzniklo, ani po letech neztrácí na své aktuálností a má stále hodně co říct.

Právě jednoduchost je jedna z věcí, kvůli kterým mě hardtaily oslovují. Kromě údržby vidlice a nekonečných reklamací teleskopické sedlovky si s ničím dalším nemusíte lámat hlavu. Pravidelný servis tlumiče, výměna ložisek zadní stavby, shánění pouzder a vložek, pídění se po přesných rozměrech a utahovacích momentech, tomu už se budete jen smát. O nejrůznějších pazvucích, které jízdu na celopéru obvykle provázejí, o těch už ani nemluvě.

Samozřejmě trochu přeháním, ale ruku na srdce, něco pravdy na tom je. I tomu, kdo se o kolo pravidelně stará, se z čepů občas nějaké to zapraskání či zaskřípání ozve. Obzvlášť pokud často jezdí v blátě či dešti. V takových podmínkách vždy platilo, že čím méně čepů, tím lépe. Ostatně přemýšleli jste někdy nad tím, proč se na Britských ostrovech těší takové oblibě jednoduché jednočepy a právě trailové hardtaily?

Hned víš, na čem jsi

Jednoduchost doprovází i základní nastavení. Začnete vidlicí, v potaz vezmete výšku sedla, zkontrolujete tlak v pláštích a můžete vyrazit, máte totiž vyřízeno. Dalším výhodou je, že ať pořídíte jakýkoliv díl, okamžitě vidíte, na čem jste. Odezva je okamžitá a ničím nezkreslená. A protože vám pevný rám v terénu vůbec nic neodpustí, na výběru komponentů si dáte setsakra záležet. Vlastně nevím, jestli to vydávat za klad, anebo za zápor, ale na hardtailu obvykle řeším i ty detaily, které bych na celoodpruženém kole pokládal za zbytečné. Během krátké chvíle jsem díky tomu získal poměrně přesnou představu, jak by setup mého kola měl vypadat, a současně dokážu poměrně přesně odhadnout, co má skutečný smysl a co je jen další slepou uličkou mountainbikového vývoje.

O okamžité odezvě můžeme hovořit také v případě geometrie. Na to, abyste poznali, zda vám kolo sedí či nikoliv, si vystačíte i s krátkou testovací vyjížďkou. Každý stupeň a každý milimetr navíc dá o sobě okamžitě vědět. Pokud alespoň trochu víte, co od kola chcete a požadujete, výběr máte do jisté míry usnadněný. Snadno tak získáte přehled o tom, co je pro vás nejlepší a zařídíte se přesně tak, jak potřebujete. Nezapomínejte ovšem na to, že jízda na hardtailu by měla být především zábavná a že zdaleka ne vše, co funguje na kole celoodpruženém, musí fungovat také na hardtailu. Dlouhé, nízké a extrémně položené geometrie, které se na trailbicích v posledních sezonách objevují, nemusí být vždy výhrou.

Stabilitu, kterou stroje s moderní geometrií nabízejí, využijte zejména ve vyšších rychlostech, typicky v rozoraných sjezdech vedoucích z kopce co možná nejkratší cestou dolů. Dát si takový trail na hardtailu vyžaduje dost odvahy a silné sklony k sebepoškozování. Pokud vládnete obojím, hardtail s moderní položenou geometrií pro vás může být tím pravým. My ostatní v takových sjezdech spíše zvolníme, hledáme tu nejlepší stopu a místo zběsilé jízdy střemhlav hledíme především na to, abychom si daný úsek pořádně užili. Kolo nás musí ve sjezdu podržet, ale zároveň musí zůstat natolik hbité, abychom za jeho řídítky snadno zdolali i technické traily plné kamenů, kořenů a ostrých zatáček. A že právě takové kančí stezky a lovecké chodníčky bývají na hardtailu tím největším zážitkem, o tom vás snad nemusím přesvědčovat.

Trénuj techniku, zn. chytře

Od čísel a komponentů se nyní konečně přesuňme do terénu. Ačkoliv osobně nepatřím k bůhvíjakým specialistům na techniku jízdy, od zkušenějších pilotů jsem zaslechl cosi o tom, že právě hardtail se na nácvik základních jízdních dovedností hodí ze všeho nejlépe. Práce s těžištěm, trénink rovnováhy, průjezd zatáčkami, odrazy a dopady na skocích, ale i zdánlivě složitější věci, jako je bunnyhop, manuál, wheelie či stoppie. To všechno dostanete na hardtailu do krve podstatně rychleji, obzvláště pokud trénujete na volných platformových pedálech.

Pokud chcete být na hardtailu skutečně rychlí, musíte pracovat nejen s těžištěm, ale vůbec s celým svým tělem. Jak již bylo řečeno, pevný rám vám v terénu nic neodpustí, nezachrání vás tlumič a ani nic podobného. Nechat kolo jet a doufat, že svým kumpánům prostě nějak uvisíte, ve většině případů nestačí. Poradit si musíte sami, a pokud dokážete nerovnosti alespoň zčásti utlumit pomocí svého těla, máte téměř vyhráno. A právě v sedle hardtailu, který vám každou chybu s chutí oplatí, se nejlépe naučíte, jak na to. Zrychlíte, tím si můžete být jistí, a oproti jezdcům odkojeným celoodpruženými stroji získáte další neocenitelnou výhodu navíc.

Do kopce na sto deset procent

Když máme vypilovanou techniku, nezbývá nic jiného, než vyrazit na traily. A jak už to tak bývá, abychom si mohli užít sjezd, musíme na oplátku také něco málo vystoupat. O tom, zda je ve výjezdu lepší pevné či celoodpružené kolo, bychom se mohli přít dlouhé dny a týdny. Pravda leží někde uprostřed, vždy totiž záleží na tom, jakou cestou se vydáte. V technicky náročných výjezdech mají navrch celopéra, která dokáží nabídnout dostatek přilnavosti i v místech, kde se kořeny plazí jako pověstná mamba zelená pražskými dvorky. Ačkoliv jsou takové stezky pro každého z nás zážitkem, leckdy i malým svátkem, s vidinou blížícího se sjezdu často volíme varianty hladší, rychlejší a celkově pohodlnější. Realita většiny českých, ale i zahraničních trailových center hovoří v tomto ohledu poměrně jasně.

Na takových cestičkách, za příklad mohou posloužit stoupací traily na Rychlebských či Trutnovských stezkách, dokáže být lehký hardtail nejen rychlejší a efektivnější, ale také podstatně zábavnější. Tedy pokud se o zábavě ve spojitosti se supěním do kopce vůbec můžeme bavit, že? Hardtail přesvědčí nejen nižší hmotností, ale také stylem, jakým se terénem sune vpřed. Veškeré vámi vynaložená energie proudí přímo na zadní kolo, bez pohupování či jiných nežádoucích projevů, které s sebou celoodpružená kola přinášejí. Jakmile terén přiostří, záleží jen na vaší šikovnosti, nakolik z výhod hardtailu dokážete vytěžit. V drsnějších podmínkách začne mít celoodpružené kolo znovu navrch, a je tak jen otázkou času, jak dlouho dokážete držet krok.

Tak takhle to doopravdy chutná

Jen co se přehoupnete přes horizont, zábava může začít konečně naplno. Na hardtailu sice s největší pravděpodobností nebudete rychlejší než vaši kumpáni na celoodpružených kolech, můžete jim však nepěkně zatápět, a to dokonce i na těch nejkrkolomnějších trailech vůbec. Velmi brzy zjistíte, že jízda na hardtailu může být zábavnější, než jste si vůbec kdy dokázali představit, za to dám klidně ruku do ohně. Co dalšího vám tedy hardtail v terénu může nabídnout?

Jednou z věcí, kterou se na hardtailu naučíte tak nějak samozřejmě, je schopnost číst terén a využívat všech jeho možností ve svůj prospěch. Jelikož pod zadkem nemáte nic, co by překážkám takzvaně obrousilo hrany, vždy přesně víte, po čem jedete. Necítíte jen sladkou a slanou, nevidíte pouze černobíle, nešlapete s klapkami na očích. Před sebou máte surovou, ničím nezkreslenou realitu, ze které se můžete učit podobně jako z vysokoškolských skript. Co kolo zvládne samo a s čím mu musíte pomoci, co ještě ustojíte a co už zavání výletem do čekárny chirurgie, to vše zjistíte poměrně záhy a jen máloco vás v terénu překvapí. Ochutnáte každý kořen, každou muldu i každý výmol a s každou další překážkou se cítíte jistější a silnější. Bez čepů, odskoků, kompresí a jiných berliček. Jen vy, vaše kolo a stezka před vámi.

Mimochodem když jsme u těch berliček, osobně bych mezi ně zařadil také široké pluskové pláště, které ještě pár měsíců zpět nemohly chybět snad na žádném trailovém hardtailu. Aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat výhody, které s sebou tlusté pláště přinášejí, pravdou zůstává, že právě ony ubírají hardtailům na surovosti a autenticitě. Za trochu pohodlí a přilnavosti navíc obětovat to, proč lidé na celém světě pevňáky milují, to mi jako dobrý byznys opravdu nezní. Ale možná se pletu...

Místo hulákání měřit a řezat

Když jste si v terénu konečně jistí v kramflecích, můžete se vrhnout na další, možná nejdůležitější disciplínu hardtailové vyšší dívčí. Zatímco na celoodpruženém kole si s výběrem ideální stopy nemusíte příliš lámat hlavu, v sedle trailového hardtailu je tato dovednost naprosto zásadní. Namířit, stisknout spoušť a doufat, že už se s tím kolo nějak popere, s touto strategií v technickém terénu příliš dlouho nepřežijete. Tam, kde to s tlumičem pod zadkem můžete bez obav nahulákat kudy se vám zachce, musíte na hardtailu dvakrát, možná i třikrát měřit a i při finálním řezu mít stále oči na stopkách.

A protože absolutně nejrychlejší stopa mnohdy nebývá nejlépe sjízdná, pátráte po nejlepší alternativě, pátráte po lajně, která v sobě mísí náročnost a rychlost v poměru ideálním pro vás a váš neodpružený žebřiňák. Časem zjistíte, že to, co se za řídítky celoodpruženého kola může jevit jako ideální stopa, má do ideálu často hodně daleko. V tu chvíli si uvědomíte, že čas, který trávíte hledání stopy tam, kde byste na celoodpruženém kole možná ani nepřibrzdili, rozhodně není časem ztraceným.

Jakmile si vše zautomatizujete, jakmile se naučíte číst mezi řádky, i tu nejsložitější situaci rázem vyřešíte ve zlomcích vteřiny a řídítka stočíte vždy přesně tam, kam je potřeba. V technickém terénu budete často volit radikálně jiné stopy než vaši parťáci na celoodpružených kolech. Někdy rychlejší, jindy pomalejší, ale vždy o malý kousek účinnější. Jen díky tomu s nimi dokážete udržet krok, a pokud pojedete opravdu chytře, mnohým z nich můžete ve sjezdu pořádně zatopit. Ne, nedělám si srandu, vážně tady pořád jsem, kámo! Nemusím snad ani dodávat, že pokud se v budoucnu rozhodnete přesedlat na celopéro, veškeré na hardtailu získané zkušenosti bezezbytku zúročíte a ve vaší partě se bez větších potíží zařadíte mezi ty nejrychlejší.

Musíš si to zasloužit

A pak je tu ta další věc. Možná si to jen namlouvám, ale kdykoliv sedím za řídítky hardtailu, mám k terénu tak nějak blíž. Tráva je zelenější, mech ještě mechovější, a mlha je tak hustá jako ještě nikdy předtím. Trail pod koly není jen vyježděné cosi, ale dokonalý koktejl hlíny, kamenů, kořenů a všeho toho ostatního, co v zatáčkách létá zpod zadního pláště na metry vysoko a daleko.

Odjet několik kilometrů dlouhý trail čistě a bez zastavení přesto vyžaduje stoprocentní koncentraci a často i mírné sklony k sebepoškozování. Perete s terénem, přetlačujete se s kolem, bojujete sami se sebou. Dobře víte, že nic nedostanete zadarmo, a pokud náhodou ano, v další serpentině vás to doběhne a nemilosrdně sundá z kola. Vítěz může být jen jeden, a právě to vás nutí zkoušet to znovu a znovu, dokud nepadnete na znak. Unavení, na padrť rozbití, ale setsakra spokojení!

A nejlepší na tom všem je, že se za podobnými zážitky nemusíte trmácet na kraj světa. Bohatě si vystačíte se stezkou jen pár kilometrů za městem. Tam, kde se na celoodpruženém kole musíte řítit třicítkou, abyste cítili alespoň trochu toho vzrušení, se na pevňáku dokonale vyřádíte i v rychlostech sotva polovičních.

Sečteno a podtrženo

Závěrem nezbývá, než všechny mé pocity, myšlenky a dojmy společně podusit na středním plameni, samozřejmě za občasného míchání. A když nemáte cibuli, klidně tam vrazte citrón. Výsledek začne rázem dávat smysl. Mít něco rád je pro mě osobně výrazem mnoha různých chutí a vůní, jež samy o sobě nemusí být dvakrát lákavé, ale společně vytvoří dokonalý zážitek. A zrovna taková je jízda na hardtailu.

Nic z toho, co jste si právě přečetli, prosím nepokládejte za nějakou univerzální pravdu. Je to jen můj subjektivní pohled, často plný nadsázky a přihlouplých narážek. Pokud to máte podobně, pokud jsou hardtaily vaší krevní skupinou, neváhejte napsat do komentářů svou verzi příběhu. Stejně tak vy, kteří byste na pevňáka už v životě nesedli. I vaše připomínky mají svou váhu, a kdo ví, třeba nám ostatním dokážete konečně otevřít oči.