Gravel Blinduro 2018 / První opravdový gravel závod u nás
Gravel Blinduro, jeden z prvních závodů tohoto druhu u nás, se o uplynulém víkendu odehrál ve Starém Městě pod Landštejnem v překrásném prostředí České Kanady. Organizátorské duo Michal Prokop a Zdeněk Pól zvolilo podobný koncept, který můžeme znát z enduro závodů nebo zámořské Grinduro série. Na závodníky čekala přibližně šedesát kilometrů dlouhá trať, na které bylo rozeseto vždy pět měřených rychlostních zkoušek. Jeden okruh v sobotu, v tomto případě takzvaně na oči bez předchozí znalosti trati, druhý v opačném směru v neděli. Přidejte noční erzetu, několik vložených mini závodů a tematických show a workshopů, a máme tu dvoudenní gravel festival, který na českém písečku nemá obdoby.
Úvodem si pojďme stručně připomenout, co to vlastně gravel je a jak taková kola poznáme. Gravel je novou, rychle se rozvíjející disciplínou stojící na pomezí silniční cyklistiky, cyklokrosu a horských kol. Představte si silniční kolo a uzpůsobte jej tak, abyste za jeho řídítky mohli zavítat nejen na silnici, ale také na štěrkové a šotolinové cesty, případně do méně náročného terénu. Potřebujete rám s pohodlnou sportovní geometrií, potřebujete širší pláště s univerzálním vzorkem, potřebujete kotoučové brzdy, širší řídítka a v mnohých případech také jednu omotávku navíc. Na trať můžete vyrazit s klasickými silničními převody, ničím neobvyklým však nejsou ani varianty s jedním převodníkem a bikovou kazetou s širokým rozsahem. Gravelbiky svým vzhledem většinou připomínají běžná silniční či cyklokrosová kola, ale výjimkou není ani to, že se takový stroj podobá spíše kolu horskému. Tedy samozřejmě bez odpružení a se silničními řídítky namísto těch rovných.
Jak tohle asi může dopadnout?
Na enduro závody, které Zdeněk Pól s Michalem Prokopem společně pořádají již druhou sezonu, nezaslechnete mezi cyklisty jediné křivé slovo. Kvalita by tedy měla být zaručena. Jediným důvodem k pochybnostem zůstával fakt, že gravel a enduro jsou dvě naprosto odlišné disciplíny a každá z nich vyžaduje něco trochu jiného. Vybrat místo konání, zvolit vhodný formát, pečlivě natrasovat jednotlivé rychlostní zkoušky i transfery mezi nimi. Nic z toho není samo sebou a i sebemenší maličkost může rozhodnout o tom, zda na takový závod budeme dlouho vzpomínat, nebo jej raději navždy vymažeme z paměti.
Cestou do Starého města se ve mně mísila zvědavost s obavami a hlavou šrotovala spousta nezodpovězených otázek. Nedopadne snad gravel jako enduro? Původně uvolněná zábava pro široké obecenstvo, která se s prvními závody začala měnit v něco, co si běžný smrtelník beze stresu a obavy ze zranění dnes již těžko užije? V tomto ohledu ostatně nelze nevzpomenout na vůbec první gravel závod, který se konal na podzim minulého roku v Nové Městě na Moravě a který svým pojetím připomínal spíše rychlý maraton horských kol nežli podnik určený primárně štěrkoletcům. Dokáží se organizátoři poučit z chyb svých předchůdců a skutečně nabídnou něco, co budeme moci nazvat prvním opravdovým gravel závodem v tuzemsku?
Drsná Kanada na jihu Čech
Abyste závod označili za nezapomenutelný, potřebujete víc než jen dokonale vytyčenou trať a bezchybnou organizaci. Pokud jste obklopeni nádhernou přírodou, pocit z jízdy vyroste o desítky procent. To, co vidíte v bezprostředním okolí trati, je pro zážitek z jízdy možná tím vůbec nejdůležitějším, a pro gravel cyklistiku platí uvedená slova obzvlášť. Organizátoři Gravel Blindura si toho byli velmi dobře vědomi a celý závodní víkend zasadili do kulis takzvané České Kanady. Ano, tohle byla první a zdaleka ne poslední trefa přímo doprostřed terče.
Sice vím, kde leží České Švýcarsko, a cosi už jsem zaslechl také o České Sibiři, když jsem se ale z propozic dozvěděl o České Kanadě, neměl jsem ani ponětí, jakým směrem se vydat. Dnes už vím, že tato oblast leží ve východním okraji Jihočeského kraje na pomezí Čech, Moravy a Rakouska. A proč Česká Kanada? Důvodem je především charakter krajiny plné hlubokých lesů a lesních jezer a v neposlední řadě také poněkud drsnější ráz zdejšího počasí. Přidejte celou řadu turisticky zajímavých cílů a rázem máte místo, kde je stále na co se dívat.
Na oči po vzoru endura
Dalším faktorem, jenž mohl rozhodnout o úspěchu či neúspěchu celého závodu, byl soutěžní formát a ruku v ruce s ním také výběr trati. Organizátoři se v tomto ohledu nechali inspirovat světem endura a na přibližně pětašedesát kilometrů dlouhé trati vyznačili každý den po pěti měřených rychlostních zkouškách. Jako by to samo o sobě nestačilo, sobotní večer ozvláštnila speciální rychlostní zkouška vykolíkovaná přímo v prostoru startu a cíle, kterou závodnici absolvovali za šera a někteří dokonce v úplně tmě jen s čelovkou na přilbě. Závodní okruh přitom zůstával po oba dny téměř totožný pouze s tím rozdílem, že v sobotu se závodilo proti směru hodinových ručiček a v neděli přesně naopak. Soupeřilo se bez předchozí znalosti terénu, takzvaně na oči.
Čas strávený na trati v tomto případě nehrál vůbec žádnou roli, o celkovém vítězi totiž rozhodoval součet časů z jednotlivých erzet a nic jiného. Ať už byly vaše ambice jakékoliv, závod jste mohli pojmout vždy hned několika různými způsoby. Trasu jste mohli prolétnout za dvě a půl hodiny s tím, že na měřených úsecích necháte úplně všechno. Stejně dobře jste se na trati mohli zdržet téměř celý den a kromě oněch několika erzet prozkoumat také některá z lákadel, které bezprostřední okolí závodu nabízelo. V rámci pravidel jste měli absolutně volnou ruku a mohli jste si závod udělat přesně takový, jaký se vám líbil. Zásah, potopená!
Zvolenému závodnímu formátu dokonale vyhovovala také podoba trati. Na ostří nože se jezdilo výhradně po lesních a polních cestách, přičemž výjimkou nebyly ani ty nezpevněné či přímo rozorané. Nechyběly ani technicky náročné úseky po lesních stezkách a pěšinách, a že se v některých místech kameny ani kořeny opravdu nešetřilo, tím si můžete být setsakra jistí. Ačkoliv to z mého popisu může vypadat všelijak, rychlostní zkoušky měly jedno společné. Užít si je mohl opravdu každý, zcela bez ohledu na zkušenosti, výkonnost, porost lýtek či přiléhavost kraťasů. V podobném duchu se nesly také přejezdy mezi jednotlivými erzetami. Na silnice jsme za celou dobu závodu zavítali pouze několikrát a vždy šlo takové asfaltky, na kterých auto potkáte jednou, maximálně dvakrát za sezonu. Ať už šlo o rychlostní zkoušky, nebo o přejezdy mezi nimi, trať byla vždy skvěle vyznačená, včetně všech potenciálně nebezpečných míst.
Předstartovní horečka
Centrum závodu bylo situováno do kempu poblíž Starého Města pod Landštejnem a na stejném místě vyrostlo také stanové městečko se vším potřebným zázemím. Do mikrofonu se opíral spíkr závodu Damjan Sirišky, mimochodem stejný blázen, který o pár desítek minut později poskakoval po zadním kole gravelbiku a v rámci své trialové show bavil pomalu se sjíždějící závodníky. Úderem dvanácté hodiny je odstartováno a zpod brány se vzpínajícím se rudým býkem vyráží na trať první závodníci. Jak velí pravidla, co deset minut, to další skupinka o deseti jménech.
Jelikož jdu na řadu jako jeden z posledních až o půl třetí odpoledne, mám dost času na to nasát atmosféru a podívat se, jak se mým soupeřům v prvních metrech daří. A podívaná je to vskutku náramná, neboť na startu se v jednom chumlu sešli snad všichni, kteří mají s koly co společného. Vedle sebe zahlédnete silničáře, cyklokrosaře, maratonce, enduristu a dokonce i sjezdaře. Přiléhavé dresy vedle těch volných, oholené nohy vedle těch léta neholených. Vše od aerodynamických sestřihů až po dredy bujaře čouhající zpod přilby. S berany v ruce, se štěrkem mezi zuby, každý sám za sebe, a přesto všichni pospolu.
Konec keců, jde se na to
Dres na sebe, zamknout auto, nohy do pedálů a rychle na start. Je půl třetí, sluníčko svítí, stojím pod startovní branou a před sebou mám pětašedesát kilometrů prvního dne. Krabička se blíží k řídítkům a zlověstné pípnutí mě posílá rovnou do první rychlostní zkoušky. Nahoru po panelové cestě, ještě výš po lesní štěrkovce, úplně nejvýš po úzké pěšince. Stehna pálí, krev buší ve spáncích, ostrá pravá a je to tu, cesta se láme ostře dolů. Tak za tenhle sjezd plný kořenů by se, soudě dle podél trati vypadaných bidonů, nemusel stydět nejeden český bajkový maraton. Zbývá překonat brod, prohnat se po hrázi rybníka a po zdolání posledního překvapení v podobě hlubokého písku konečně spočinout v cíli. První, ani ne čtyři a půl kilometru dlouho erzetu mám za sebou. Ne ne a ne, tohle fakt nebude zadarmo.
Už na prvním přesunu bylo nad slunce jasné, že se i po celý zbytek dne bude na co koukat. Namodralé rybníky, hluboké jehličnaté lesy, sem tam nějaký zámek či alespoň jeho pozůstatek, a přitom to nejlepší mělo teprve přijít. Po druhé rychlostní zkoušce, která ve stínu mohutných smrků vedla téměř celá do kopce, nás čekala opravdová perla v podobě renesančního města Slavonice. Bylo by snadné se tu na půl den zapomenout, to by nás však na kopci za městem nesměl čekat start další, v pořadí již třetí ostré erzety. Nejprve mírným sjezdem po louce, poté po kamenech rovnou do lesa a v posledních dvou kilometrech šplhem mezi kořeny a skalami rovnou k cíli. Popravdě nevím, jestli tohle dějství bylo skutečně tím nejdelším, s kolegy se však jednohlasně shodujeme na tom, že bylo rozhodně tím nejpestřejším. Nacházíme se přibližně v půli trati, přesto nikdo z nás nevyhlíží cíl. Právě totiž přijíždíme k občerstvovací stanici, chleby se škvarkovkou bereme útokem.
Kdo se v jídle nehlídal, později trpce litoval. Během několika kilometrů měl přijít nejdelší výšlap celého dne vedoucí z Českého Rudolce až k rozhledně nad Horním Radíkovem. Rozhledna stojí v samém středu lesoparku, jehož dominantou je kaskáda hned jedenácti rybníků. Kdo to na nejlehčí převod domotal až sem, mohl se potěšit překrásnými výhledy do jihočeské krajiny a při té příležitosti rovnou vypálit do čtvrté, tedy předposlední rychlostní zkoušky úvodního dne. Ta sice nebyla z nejdelších, zato nabídla skvělou kombinaci rychlých úseků a hravých lesních pěšinek s cílem u dalšího z mnoha zdejších rybníků. Tak teď už chybí jen pořádná palba po štěrkovkách, říkali jsme si, když jsme ve skupince uzavírající startovní pole mířili vstříc poslednímu měřenému úseku. Pípnutí čipu mě znovu vysílá na trať. Krátký výjezd po cestě lemované kameny, a pak už je dlouhý šlapavý sjezd lesním úvozem, při kterém ručička tachometru div neolizovala padesátku. Šachovnicový praporek přímo pod hradem Landštejnem byl už jen příjemnou tečkou na závěr.
Když jsem se znovu ocitl v prostoru startu a cíle, doprovodný program byl již v plném proudu. Obkroužit slalom s kelímkem piva v ruce tak, abyste na trati strávili co možná nejvíce času, nebo se za řídítky štěrkoletu pustit do skoku vysokého? Ano, tohle všechno bylo na Gravel Blinduru k vidění, a v obou těchto neolympijských disciplínách zvítězil elitní český biker a cyklokrosař Tomáš Paprstka, pozdější vítěz celého závodu. Trialová show Damjana Siriškiho pak předznamenala poslední část sobotního programu, kterou byla noční rychlostní zkouška vytyčená nedaleko stanového městečka. Ačkoliv se i tato erzeta nesla v ryze uvolněném duchu, nikdo nikomu nic nedaroval a bojovalo se skutečně do poslední vteřiny. Jakmile se kola dotočila a čelovky dohasly, volná zábava mohla naplno začít.
Druhý den a závěrečné zhodnocení
Do druhého dne se někteří probouzeli jen velmi neochotně. Důvod byl jednoduchý, oč pomaleji se včera s pivem jezdilo, o to rychleji večer mizelo ve chřtánech všech zúčastněných. Všichni naštěstí tak nějak tušili, co je v neděli čeká a nemine. Na programu byla totiž stejná trať jako předchozí den, pouze v opačném gardu. Čtyři z pěti rychlostních zkoušek zůstaly zachovány a k nim přibyla jedna zbrusu nová. Nenechte se však mýlit, stále se závodilo na oči, jen vám tu a tam přišla některá místa tak trochu povědomá. To, co jste si pamatovali jako krátký sjezd, byl v neděli zatraceně dlouhý výjezd, a to samé platilo také naopak. I kořeny, mezi kterými jste se ještě včera ladně prosmýkli, se vám s nastupující únavou snažily vyrazit řídítka z rukou se stále větší vervou.
Navzdory proměnlivému a poměrně chladnému počasí jsem se mi druhý den zamlouval o poznání více. Zatímco v sobotu jsem se spíše než na trať díval všude kolem sebe, na přejezdech klábosil s kolegy a ani v erzetách se nedokázal kousnout na maximum, v neděli jsem si to pravé gravel závodění užil se vším všudy. Většinu závodu jsem strávil sólo, držel jsem si svoje tempo a na měřených úsecích zkoušel, co všechno ze sebe ještě dokážu vymáčknout. A že to mnohdy byly věci! Když už byly všechny erzety za mnou a do cíle zbývalo jen několik málo kilometrů, docela jsem zvolnil a snažil se posčítat všechny plusy a mínusy, které mi tenhle závodní víkend přinesl.
V prvé řadě musím vyzdvihnout skvělou organizaci, díky níž se podařilo do jednoho závodu vměstnat vše, co si po výrazem gravelbike dokážete představit. Ať už je pro vás štěrkolet o cestování, o objevování nových míst, o setkávání se s přáteli, nebo o soupeření loket na loket, na Gravel Blinduru jste si mohli užít od každého něco. Závod jste mohli pojmout jakkoliv jste chtěli, aniž by se na vás kdokoliv díval skrz prsty. Ve spojení s přátelsky uvolněnou atmosférou a opravdu překrásným prostředím České Kanady tu hovoříme o něčem, co můžeme bez nadsázky označit za první opravdový gravel závod u nás. Michalovi a Zdeňkovi tímto děkuji za skvělé dva dny a už teď těším se na pokračování, které podle všeho proběhne na podzim v Novém Městě na Moravě. Potkáme se na startu?